„Jde o nové plnohodnotné propojení města,“

• Foto

Za stavbu Lávky u Strakonického hradu jste získali Cenu časopisu SILNICE ŽELEZNICE za Konstrukční detail v soutěži Česká dopravní stavba a technologie roku 2009. Cenu jsme udělili za spojení estetiky, technického řešení a také za pozitivní ovlivnění života města. Co vy byste na této stavbě vyzdvihl?
Nejprve bych se chtěl vyjádřit k ceně, kterou jste nám udělili. Všem, kteří se na stavbě lávky podíleli, jsme poslali její kopii. A setkalo se to s velkým ohlasem – některé firmy by se to ani nedozvěděly. Je to velice důležitá věc, takové pohlazení…

A nyní ke strakonické lávce: Je tu jedna věc, o které se moc nemluvilo, ale kterou považuji za dost důležitou. Na této stavbě jsou maximálně použité naše, české materiály. Například závěsový systém. Původně jsme navrhovali zahraniční systém a nakonec jej vyráběla olomoucká firma NAPKO. A speciálně pro tuto lávku byly vyvinuty tlumiče, dílo ing. Kučery z firmy KGF HYDRAULIKA. Jejich vývoj trval pouhý měsíc. Je to úplná novinka, na našich lávkách zatím použitý nebyl. Vážím si toho, že je to náš český výrobek, nemusí se dovážet poměrně drahé zařízení ze zahraniční a hlavně – dá se to tu také našimi firmami udržovat a opravovat.

Jak jste se k projektu dostali?
Byli jsme osloveni městem Strakonice jako dalších několik organizací, abychom předložili základní studii lávky. Myslím si, že to bylo hlavně proto, že máme v Jihočeském kraji dobré jméno. Je poměrně hodně našich zrealizovaných lávek a většinou velmi úspěšných. Například za budějovickou lávku jsme získali ocenění v soutěži PRESTA jižní Čechy. V Českých Budějovicích máme ještě další tři lávky a jednu lávku také v Písku. A potom je ještě jeden důvod, který hraje velkou roli, i politickou – a tím je místní patriotismus: Písek má lávku a Strakonice ne! A ten byl také, myslím, důležitý.

Jak vlastně řešení strakonické lávky vzniklo?
Předložili jsme několik tvarových variant a město Strakonice si vybralo. Navrhovali jsme i tak zvaný předplatný pás, který bych já osobně upřednostňoval, protože je tužší. Ale ten je v Písku, a proto jsme jej sem nakonec nedali.

Lávka ve Strakonicích je vlastně taková reminiscence staré stavby, která se hodí i k hradu. Proto se tu také tento systém visuté konstrukce použil. Dříve se takovéto mosty stavěly. Nádherný je například most ve Stádlci, národní kulturní památka z roku 1840, krásná a technicky náročná stavba. Byl postaven kdysi v Podolsku přes Vltavu, pak vznikla přehrada, most se rozebral, dlouho ležel ladem, až jej převezli kousek od Tábora ke Stádlci na řeku Lužnici.

Typickou vlastností těchto mostů je jejich „měkkost“. Hodně se klepou. Takže se běžně přidržují lany do boku a tady to nešlo. Proto byl problém to zkonstruovat tak, aby to moc nekmitalo. Tato konstrukce se běžně totiž nepoužívá, právě kvůli své „měkkosti“ vůči pohybu. A to především co se týká chodců. Chvěje se, když po ní jdete, někomu to může být nepříjemné. Například lávka Millenium v Londýně (London Millenium Bridge, pozn. red.) se po svém otevření na půl roku zavřela, protože kmitala natolik, že lidé po ní nemohli vůbec chodit. Jsou dva modely – dub, který, když fouká vítr, tak stojí pevně a ani se nepohne a pak topol. Ten se ohne, ale oba vítr udrží. Lávka ve Strakonicích je jako topol, uhne si, posune se, ale nespadne. A pro člověka mohou být tyto pohyby velmi nepříjemné. Proto se musí vše velmi detailně propočítat, aby to bylo přijatelné.

Jak se vám a vašim kolegům na projektu pracovalo?
Každý projekt je samozřejmě vývoj. A zde byla komplikací ta velice štíhlá konstrukce a šikmé závěsy, které se většinou dělají svisle. Složitá na ní byla statika, geometrie konstrukce, geometrie lana. A samozřejmě také celý závěsný systém a dynamika konstrukce.

Došlo při stavbě k nějakým kompromisům, s kterými příliš nesouhlasíte?
Neřekl bych, že se jednalo o kompromisy – ale o dohody, řešení. Konstrukci musíte řešit průběžně. Není možné to nakreslit, vyprojektovat, a pak přesně tak postavit. To tak nefunguje. Konstrukce se musí vyvíjet. Je to otázka míry – toto byla složitá konstrukce, takže dojednávacích kroků tam bylo víc. Nepodepisovali jsme nic, co by nám vadilo. Samozřejmě jsou tam věci, které se mi úplně nelíbí, chtěl bych je udělat jinak, ale vím, že nemůže jít všechno podle mne. Proti kmitání jsme chtěli například po dohodě s profesorem Pirnerem použít tzv. kmitny, takové tlumiče, které měly konstrukci úplně doladit. Kdyby tam byly, pravděpodobně by kmity konstrukce byly ještě menší. Ale zase na druhé straně nikde nejsou takové věci použité. To by byla spíš taková novinka, která by byla zajímavá.

Měli už jste nějaký projekt na základě stejného konstrukčního řešení, jaký má lávka u hradu ve Strakonicích?
Takovéto konstrukce jsme již dělali, máme nějaké další stavby na tomto základě připravené, ale ne přesně stejné. Není dobré opakovat stejnou konstrukci. Podobnou konstrukci, ne tak štíhlou, má most na dálnici u Poděbrad. Ale je to trochu jiný systém. Ve Strakonicích je visutá konstrukce, most u Poděbrad má zase zavěšenou.

Z jakého důvodu se ke stavbě lávky přistoupilo?
Strakonice budují síť cyklistických a pěších stezek, aby se oživily městské prostory. A uvažují o propojeních přes Otavu a Volyňku, která tam chybí. Jedním z nich je právě již realizovaná lávka pod Strakonickým hradem. Přemýšlí se i o druhé lávce, která by měla být trošku níž. Ta by propojila staré náměstí se sídlišti na pravém břehu Otavy, kde byla původně lávka pro potrubí. Cesta kolem řeky by se tak zatraktivnila. Kdysi dávno byl na pravém břehu, tam co lávka končí, venkovní parket na terase, kde se tancovalo. Myslím si, že by se město mohlo k tomuto řešení vrátit.

Myslíte si, že lávka splnila očekávání města?
Myslím si, že ano. Z pozice města určitě. Teď před volbami to bylo sice okořeněno různými diskuzemi, ale podle mě je to důležitý prvek, který tu chyběl. Významný turistický bod, magnet na turisty. A má navíc ještě jednu výhodu – je to nové plnohodnotné propojení města. Je vysoko nad vodou a v krizových situacích může sloužit jako bezpečnostní komunikace. Pokud bude třeba, přejede po ní i sanitka. Protože v této části města je pouze jediný velký most, a kdyby se tam cokoliv stalo, je to problém.

Jak hodnotíte spolupráci s městem Strakonice?
S městem se spolupracovalo velice dobře, byli velice komunikativní a měli o to velký zájem. Vždycky je potřeba, podle mého názoru, poděkovat investorovi, že vám tu práci umožní. A tady byl investor skutečně velice dobrý, a spolupráce s ním byla radost. Ať to byl místostarosta Vlasák, který stavbu rozbíhal, nebo místostarosta Pavel, který ji měl potom na starosti.

Samozřejmě ke každé stavbě jsou připomínky. A já zastávám názor, že pokud má stavba „jít dopředu“, musí být kontroverzní. Stavba, která v době vzniku nevyvolá různé reakce, nezaujala, je stará. Příkladem kontroverzní stavby je pražský Tančící dům. Nebo kdysi Obecní dům také v Praze, který nebyl jednoznačně kladně přijímán. Nyní jej oceňujeme jako krásnou stavbu.

A jaké reakce byly u této stavby?
Tady byly různé. Jak vysloveně kladné, tak vysloveně záporné. Po technické stránce se to líbilo, připomínky byly k „měkkosti“ lávky. Samozřejmě že by tam mohla být tužší lávka – masivnější, dvě stojky do řeky, ale byl by to podstatně dražší most.

A záporné připomínky byly v tom smyslu, že jsou to vyhozené peníze. Lávka prý vůbec neměla být, raději se mělo postavit něco jiného. Lidé občas nechápou, že jsou peníze, které vytvářejí peníze. Ta stavba je důležitá pro turistický ruch, přitáhne turisty. A také se tu objevily politické věci, typické předvolební hrátky, které vznikají všude kolem hodně viditelných věcí a zásadních řešení.

Z „vaší dílny“ vzešlo hodně lávek. Na jakém pomyslném místě bude pro vás stát tato?
Poslední stavba je vždy tou nejzajímavější. To je úplně jasné. Je to dítě, s kterým strávíte skoro tři roky času, po dobu, co se vyvíjí. Navíc je to v tomto případě zajímavá, ne úplně běžná konstrukce. Vždycky jsme se snažili dělat lávky tak, aby byly různé – v Táboře máme dřevěnou lávku, stejně tak i v Budějovicích, nyní dělají naši dřevěnou lávku v Brně. Lávku máme i v Ústí nad Labem, v Písku to také není obvyklá záležitost, nebo betonová lávka v Budějovicích. A po Praze stojí řada dalších našich lávek – různých konstrukcí. Každé období vám vždycky něco umožní, různé technické řešení.

Nyní navrhujeme lávku přes Ohři. Tak snad potom také něco ještě přijde. Myslím si, že jméno máme, je za námi nějaká práce vidět, a lidé se na nás zase obrátí.

Co navrhujete nejraději?
Když jsem byl v čele České komory autorizovaných inženýrů a techniků (ČKAIT pozn. red.), musel jsem z časových důvodů omezit rozsah práce. Takže jsem v podstatě zůstal pouze u mostů. Předtím jsem dělal například i stanice metra, řadu vodojemů. Nyní se začínám zase pomaloučku vracet, rekonstruujeme například nádhernou ocelovou konstrukci haly Hlavního nádraží v Praze. Snažíme se neodmítat práci, a vždy z toho nějakou perličku udělat. U spousty věcí musíte jít standardně, protože to jinak nejde, a pak se občas podaří tomu dát nějaký atypický prvek. Kdysi jsme dělali mosty na D8, které jsou standardní, a nikdo je nevidí, všichni vidí jen tu jednu lávku – Kočičí oči a možná železniční most. A to je všecko. A to je obrovská škoda, protože to dílo je technicky nesmírně zajímavé. Dělali jsme například i lahovický most na Strakonické. Tam jsou takové věžičky, které mají upozornit na atypicky postavený most – dole na pilířích jsou krásné kamenické práce. Hlavní stavbyvedoucí lahovického mostu říkal: „Dělal jsem již hodně mostů, ale tento je z nich nejkrásnější.“ A nebyl to žádný začátečník, měl na starosti například velkou estakádu v Ruzyni, na okruhu. Když někdo něco takového řekne, tak z toho máte radost. To jsou ty standardní věci. Pak se někde podaří udělat něco zcela neobvyklého. A lávky sem většinou patří.

Pracujete v současné době na stavbě, která je právě něčím atypická?
Nyní děláme Místeckou křižovatku v Ostravě. To je velmi složitý objekt, v podstatě kruhová křižovatka s větvemi, které do ní vcházejí. Jak je to různě křivé, tak je to také nesmírně pracné hlavně po statické stránce, navíc je tam poddolování, takže technicky velice náročná věc. A také rozjíždíme stavbu na Slovensku. Jedná se o část dálnice D1 v úseku Dubná Skala – Turany, křižovatku u Váhu – je to poměrně veliká stavba. A připravujeme rovněž most na předchozím úseku slovenské D1 – Višňová – Dubná Skala, takže samé zajímavé věci.

Interview with Ing. Václav Mach from VPÚ DECO PRAHA a. s., Head of designers for the construction of Footbridge by the Strakonice castle.

Foto: archiv VPÚ DECO PRAHA; Ludmila Doudová

Autor

• Mgr. Doudová Ludmila