„Mám velká záda, která leccos unesou“

Ve veřejných zdrojích se toho o vás člověk moc nedočte….
Kdo ale bude poctivě hledat a vědět co má hledat, tak najde informace z doby, kdy jsem hrával první ligu v házené. Dokonce mám za sebou tři starty v československé Interlize.

A jak se vám dařilo?
Jednu sezónu jsem patřil k nejtrestanějším hráčům, což je při mé povaze zvláštní paradox. To se ke mně vůbec nehodí. Ale na svou obhajobu musím říct, že jsem patřil i k nejlepším střelcům sedmimetrových bodů.

Když jste nastupoval do současné funkce, tehdejší prezident Roman Wieczorek o vás řekl: je to silný lídr s dobrým etickým nastavením. Co je v pojetí byznysu ten silný lídr? Silný, že zvládne stres, obchod, zodpovědnost?
Podle mě je to kombinace úplně všeho, ale nejdůležitější je asi zvládání stresu. A znovu se vrátím ke své sportovní kariéře. Sport mi dal tu vlastnost, že se v jakékoliv obtížnější situaci nesložím. Obrazně řečeno z házené mám velká záda, takže jakékoliv problémy unesu.

A ta etika?
To je asi příliš vznešené slovo. Já to pro sebe definuji jako zásady slušného chování. Například pořád ctím podání ruky jako dohodu. V poslední době se mi ale často stává, že co není na papíře, to pro některé partnery neplatí a zneužívají toho. To já nedělám. Když si s někým podám ruku, dáme si slovo, snažím se to dodržet a nepotřebuji k tomu ani ten papír.

Souhlasíte tedy s tím, že sport učí morálně volním vlastnostem?
Jednoznačně. Věřím tomu. Kolektivní sport vybuduje v člověku schopnost spolupráce. Bez pomoci jiných sám ničeho nedosáhnete, a to platí i v byznysu.

V kolektivním sportu se můžete schovat za druhé, pokud nemáte svůj den. Ve vaší pozici to ale moc možné není, ne?
To je ale na té práci jedna z nejzajímavějších věcí. Byť jsem obklopený spoustou lidí, tak ve finále jsem na všechno sám.

Kdy jste u sebe objevil sílu vést lidi?
Už na základní škole. Když se měl volit předseda třídy, když se hledali dobrovolníci na cokoliv, tak jsem se přihlásil.

Čím to bylo? Výchovou doma?
Rodinné zázemí je určující, ale na druhou stranu rodiče nikdy nepůsobili na vysokých postech a přesto mě k tomu vedli. Například otec mě cílevědomě vychovával k sebevědomí. Abych věřil sám sobě, abych se projevil, abych se neschovával za druhé. Snažil se, abych se odnaučil tu typicky českou výmluvu: to nejde. Ke každým dveřím jde totiž najít klíč.

Byl jste pokaždé úspěšný s předsevzetím, že všechno jde?
Určitě ne. Mnohokrát jsem si nabil ústa. Nikdy jsem to ale nevzdal a pokračoval dál.

Byl jste za takovou výchovu zpětně rodičům vděčný?
A jsem dodnes.

Snažíte se dnes být i vy takovým otcem?
Snažím se, ale ne vždy mi to jde.

Zaměstnance také vedete ke zdravému sebevědomí?
Možná to bude znít příliš vzletně, ale já se snažím vrátit sebevědomí celému stavebnictví. Nemá totiž dobrou pověst a je vnímané jako jeden z nejhorších oborů, do kterého můžete nastoupit. Je to velká škoda. Zůstává po nás hodně dobré práce a někdy mám pocit, že se za to bojíme pochválit.

Sílu zvládat stres taky máte od malička nebo to přišlo časem, zkušenostmi?
Tak i tak. Ale každý neúspěch mě posílil, nepoložil. Z těchto zkušeností určitě čerpám.

Testovali si vás ve Skanska, jestli se na takovou pozici hodíte?
Nepochybně.

Vědomě jste věděl, že zrovna tato konkrétní situace je jakýmsi testem?
Jsem u firmy už hodně let a v průběhu mé kariéry bylo hodně situací, kdy si mě prověřili. Ale až zpětně jsem si to u řady momentů uvědomil. Přichystali něco, na čem se má odolnost vůči stresu dala vyzkoušet.

Například?
V okamžiku, kdy jsem dostal ve firmě na starosti novou výzvu, tak mě zároveň poslali do Švýcarska do školy, kde jsem měl výuku od ráno od sedmi do devíti večer. Do toho mi neustále někdo volal kvůli pracovním věcem. Nevnímal jsem, že je to testování mé vyzrálosti zvládat stres, ale bylo to tak. Někdo se v takové situaci zhroutí, jiný to zvládne. To síto je ale neúprosné. 

Takže to byl záměr dát vám novou pozici a ještě vás poslat do školy?
Asi to bylo schválně takto načasované, ale s tím se nedá nic dělat. Buď to ustojíte nebo se položíte.

Bál jste se ukázat slabost?
Nebál. Moc se neumím přetvařovat a hrát divadlo. To mi je cizí.

Vy sám dnes trénujete odolnost vůči stresu? Potřebujete mentální trénink?
Cvičím to každý den s dětmi. Asi se mnou bude souhlasit každý rodič, že děti jsou tím nejlepším tréninkem odolnosti a mentálního nastavení. Takovou dávku sebekontroly a trpělivosti od nikoho jiného než od dětí nezískáte.

Opravdu se dají zkušenosti z role otce přenést do pozice šéfa velké stavební firmy?
Dají. Můj nadřízený, šéf celé Skanska, mně při nástupu do funkce řekl jednu podstatnou věc. Ať už budu v jakémkoliv stresu, mám si uvědomit, že doma mám děti a rodinu a to je mnohem důležitější. Když se stane něco s vaším dítětem, budete řešit jeho problém jako první a ne to, co se děje v práci. Životní priority mám v tomto smyslu srovnané. 

Taková slova od nadřízeného potěší?
Jednoznačně, a proto se mi tak líbí pracovat v naší firmě. Na prvním místě jsou lidské hodnoty, které se ale pak promítají i do byznysu. To je pro mě mnohem důležitější, než kdyby mi někdo řekl, že na prvním místě je zisk a pak ať se starám o ty další věci.

Aby vám pak ale neřekli: je nám líto, peníze jste nevydělal, tak se vraťte k rodině…
Asi se to stát může, ale hodnoty jsou opravdu pro nás základem.

Takže žádného kouče, psychoanalýzu nepotřebujete?
Ale to víte, že ano. Svým způsobem je mi každodenním koučem má skvělá manželka. Současně zahajuji spolupráci i se zkušeným koučem a mentorem v jedné osobě.

Důvod?
Jsem poměrně mladý, na trhu se chystá několik změn, navíc několik lidí z mého týmu bylo ještě nedávno mými nadřízenými. To všechno jsou důvody, proč potřebuji někoho, kdo mě bude vést, bude mi radit, bude mi oporou v rozhodnutích. Někdo, kdo bude nezávislý, z jiného prostředí a bude mi otevírat nové obzory.

Kdo to bude?
Jan Mühlfeit.

Tak ten má s řízením velké nadnárodní firmy své zkušenosti. Vybral jste si ho sám?
Ano. Měl jsem i jiné nabídky, ale chtěl jsem právě jeho. Setkal jsem se i s jinými lidmi, ale u něj jsem okamžitě vycítil, že bych s ním chtěl spolupracovat. To rozhodlo.

Co od toho čekáte?
Získám nový pohled na svou práci, zažiji jiný model uvažování. Podívám se na stavebnictví jinak. A třeba budu jinak vnímat i svůj osobní život. V každém případě věřím, že mě to posune. On je určitě inspirativní osobností.

Půjde o dlouhodobou spolupráci?
Zatím jsme domluvení na jednom roce. Na dvanácti setkáních.

Jak se dá verifikovat, že takový kouč byl přínosný?
Teď to nedokážu říct, ale myslím si, že po roce spolupráce budu schopen jasně odpovědět na otázku, co mi to dalo.

Co vám za těch patnáct let dala Skanska? Co je tou filozofií firmy?
Jsou to hodnoty, které ctíme. Záleží nám na životě a jednáme transparentně a férově.

Co přesně znamená heslo „záleží nám na životě“?
Klademe velký důraz na bezpečnost práce, dbáme na životní prostředí a zasazujeme se o zelená řešení na našich projektech a provozovnách.

Zavedli jste etický kodex. Jak to vnímá konkurence?
Čím dál lépe. Před těmi deseti lety, když jsme s tím přišli, se na nás dívali s úsměvem a despektem. Říkali, že takto se na českém nebo slovenském trhu podnikat nedá. Ale přichází nová generace a mladí lidé už mají pravidla chování, etiky nastavená jinak.

K tomu patří i schopnost odolat tlaku politiků, korupci?
Navenek to určitě bude snaha nevytvářet kartely, podnikat férově. Důležitá je ale i etika uvnitř firmy. Slušnost mezi námi navzájem. 

Daří se to?
Možná, že jsme trochu bílá vrána, ale přiklání se k tomu i řada jiných firem.

Je stavebnictví férovým prostředím?
Nesouhlasím s názorem, že je prolezlé korupcí od spodu nahoru. To už neplatí. Ale pořád se má v čem zlepšovat.

Co pro vás osobně je v podnikání ve stavebnictví nejtěžší?
To je jednoduchá a zároveň velmi těžká otázka. Boj s časem. Den by mohl být dvakrát tak dlouhý.

Podhodnocené zakázky vás netrápí?
Samozřejmě, že taky. A my ceny bez marže nebo zisku nabízet neumíme a nechceme. Zároveň ale potřebujeme práci pro své zaměstnance a tak hledáme cesty, jak to zvládnout.

Několik měsíců jste byl viceprezidentem Skanska v Polsku. Tam to bylo jiné?
Do Polska jsem přišel ve velmi vyhrocené době. Po dvanácti letech zisku nastal rok ztráty. Následovalo hromadné propouštění řádově tisíce lidí, změnil se přístup v kalkulaci zakázek. V tom to bylo pro mě velmi poučné a zároveň náročné.

To z vás museli mít radost. Přišel manažer z Česka a hned propouští…
Bylo zajímavé sledovat, jak na to Poláci reagovali. Propuštění je samozřejmě velmi stresující, emotivně náročné, ale překvapilo mě, jak to vzali. Rozhodnutí autority, nadřízeného respektují, nezpochybňují. Zatímco u nás v Česku lidé přemýšlejí, proč je to zrovna ten a jestli je to správně. V tom je jeden z velkých rozdílů mezi námi a Poláky.

Přijali vás pozitivně?
Velmi. Poláci nás Čechy mají opravdu rádi. A jakmile jsem s nimi začal mluvit Polsky, bylo to ještě lepší.

Učil jste se dlouho dopředu Polsky?
Znal jsem základy díky tomu, že jsem byl kdysi na studijním pobytu v Americe a mým spolubydlícím byl Polák. Jakmile padlo rozhodnutí, že půjdu do Polska, tak jsem se připravoval i jazykově.

Jaké zkušenosti z polského trhu jste si odnesl?
Poláci mají každou zakázku rozebranou, zanalyzovanou do posledního šroubku. V tom bychom se mohli od nich poučit. Na druhou stranu my se ale snažíme držet toho, co si naplánujeme, a Poláci improvizují od prvního do posledního okamžiku. Byť mají plán, tak ho okamžitě mění. Ale spolupráce mezi lidmi byla velmi pozitivní. Drží při sobě.

Opouštěl jste Polsko se smutkem?
Přiznám se, že ano. Žil jsem v Krakově a nedám na něj dopustit. To město jsem si zamiloval.

Bojíte se vyhoření?
Jsem mladý, plný energie, tak to snad nepřijde tak brzy. Ale dávám si pozor na varovné signály. Nemoc je jedním z nich. To pak musím vypnout a vyrazit třeba na rodinnou dovolenou.

Dokážete v takovou chvíli úplně vypnout?
Naučil jsem se dodržovat bez výjimky jedno pravidlo. V pátek o půlnoci vypínám telefon a zapínám ho až v pondělí ráno. A na dovolené ho zamknu na celý den do trezoru a zkontroluji až večer.

Je vám 39 let, jste šéfem velké nadnárodní firmy. Co pak?
V této funkci jsem teprve půl roku, takže se ještě nedívám dál do budoucnosti. Rád bych u toho ještě vydržel. Teď jsem šťastný.

autor: Petr Vavrouška
autor je bývalý zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu, spolupracovník redakce Silnice železnice, dnes obchodní ředitel skupiny mmcité+

Autor

• Vavrouška Petr