Světlo na konci tunelu

• Foto

Už máte za sebou ranní cvičení?
Cvičím každé ráno. Měl bych sice vstávat tak o půl páté, abych všechno stihl, ale s brzkým probuzením mám pořád problém. Ale na ranní meditaci si najdu čas opravdu každý den.

Kolik času vám vezme?
Zhruba hodinu, ale potřeboval bych dvakrát tolik.

Jde o cvičení duchovní nebo fyzické?
Obojí. Začínám meditací, mantrami a poté k tomu připojím klasickou jógu. Abych byl ale vnitřně maximálně spokojený a naladěný, potřeboval bych o něco více času. Ale toho jsem ještě nedosáhl.

To je železná pravidelnost? Opravdu nevynecháte žádné ráno?
Každý den včetně víkendů. Občas ale v sobotu a neděli ten režim přehodím, protože si rád pospím a cvičím až během dne.

Jak se jóga dostala do vašeho života? Kdy to začalo?
Nebylo to úplně plánované, ale hledal jsem v době komunismu nějakou náplň, program, který by mě dokázal trochu odstřihnout od reality. Cestovat se moc nedalo, sportu jsem se moc nevěnoval a tak jsem chodil do hospody.

To byla ale vaše vina, že jste se nevěnoval sportu…
To máte pravdu. Neměl jsem vůli, abych se k tomu sám dokopal, abych se vybičoval k nějakému výkonu. Docela mi šly sprinty, ale neměl jsem ambici se zlepšovat, zrychlovat.

Ale každodenní ranní vstávání přeci silnou vůli vyžaduje, ne?
To ano, ale k tomu jsem se dopracoval postupně. Jóga mě oslovila, přitáhla a v ní jsem tu motivaci našel.

V komunismu bylo u nás dost informací o józe, o různých duchovních cestách?
Kupodivu ano a bylo jich hodně a byly kvalitní. Jóga měla a má u nás silnou tradici. Už za první republiky byla v tehdejším Československu celá řada jogínů, kteří byli pro mnohé velkým vzorem. Komunismus měl jednu výhodu – na všechno bylo dost času. Na konci jednoho víkendu jste se mohl s přáteli domlouvat, co budete dělat další víkend a už od pondělí jste to plánovali a telefonovali jste si o tom. Toho rozptýlení totiž tolik nebylo. Dnes to není možné. Dnes naopak nikdo nemá čas na nic. Proto se mohla za komunismu jóga tak rozvíjet.

Měli jste nějakou komunitu v rámci Prahy?
Ano, ale museli jsme to různě kamuflovat, takže jsme patřili pod Tělovýchovnou jednotu karate Praha. S karate jsme neměli nic společného, ale oni nás jogíny takto zastřešili. Jóga se oficiálně, organizovaně cvičit nesměla. Ale jogínů a literatury bylo docela dost.

To jste tvořili takový jogínský disent?
Něco na ten způsob. A k tomu patřil i zdravý způsob života. To jsem do té doby neznal. Měl jsem pocit, že k životu mi přeci stačí půllitr Staropramenu. Nic víc já a mé tělo nepotřebujeme. A najednou jsem společně s jógou objevil lidi, kteří se vyznali v plevelech, bylinkách a vařili zdravě. Zíral jsem, co všechno se dá jíst a jak je to prospěšné. Do té doby jsem žil v rutině, že salám je v obchodě a bramborový salát udělá maminka. Nezabýval jsem se kvalitou a složením stravy.

Od začátku jste vnímal jógu nejenom jako rozvoj těla, ale i duše?
Ze začátku jsem to moc nechápal. Jóga mě nadchla a všichni kolem mě cvičili. Tak jsem cvičil a protahoval se taky, ale moc mě to nebavilo. Pořád jsem si k józe hledal cestu. Dokonce jsem jí i nechal, vrátil se do hospody a po čase se k ní opět vrátil.

Pomohl vám nějaký guru, který vás vedl?
To bylo asi rozhodující. Po pár letech jsem začal chápat, co je podstatou jógy. Přes očišťování těla jsem dospěl k očišťování mysli. Díky mantrám od svého „učitele“ jsem začal pracovat s podvědomím. Mantra je obrazně řečeno takové koště, vysavač na úklid vaší duše. Tak, jak musíte uklízet doma, musíte si čas od času udělat pořádek v sobě. Na to lidé zapomínají.

Kdy jste si tento přesah jógy uvědomil? Byl to nějaký konkrétní moment, zážitek?
Asi v okamžiku, kdy jsem poprvé začal pracovat, cvičit s mantrou. Pochopil jsem také, že se o sobě dozvím něco, co se mi nemusí líbit. 

Kolik vám bylo?
Dvacet šest let.

Věděl jste tehdy, co se sebou?
Ne, kdo to v takovém věku ví.

Co zlého jste se o sobě dozvěděl díky meditaci?
Objevil jsem konkrétní slabosti. A abych je přijal a pochopil, musíte na sobě pracovat léta. V Evropě máme hodnoty postavené na úspěchu, na poměřování. My Evropané máme k životu sobečtější přístup než někteří Asiaté. Pro nás je důležité JÁ, pro ně spíše MY.

To je trochu zvláštní slyšet to od člověka, který je v tak vysoké manažerské funkci.
Možná ano, ale zároveň je to dobrý způsob relaxu.

Kdy jste se poprvé dostal do Indie, abyste viděl jógu ve svém přirozeném prostředí?
Tuším, že v roce 1997. Od té doby jsem byl v Indii asi pětkrát.

Byla pro vás první návštěva šokem?
Byl jsem docela připravený předem od lidí, kteří už Indii navštívili. Ale šok je to v každém případě. Nutí vás to zamyslet se nad sebou, nad prací, jakou dělám. Po návratu z Indie mi pár dnů trvá, abych pochopil způsob života u nás.

Říkám si, proč nežijeme jako oni. Jsou sice mnohem chudší, ale mám pocit, že jsou na tom lépe. Ale záhy si zase zvyknu na naše tempo, náš přístup. Každý národ na světě má podle mě svoji vlastní, unikátní vibraci a to se nedá popřít. Každý prostě patříme tam, odkud jsme vzešli, kde máme kořeny, historii. Indy dnes ale beru jako inspiraci, která mi pomáhá žít v tom našem rozumovém, systémovém prostoru.

V čem vás inspirují?
Vnitřně žijí na vyšším stupni. Jsou více svobodní, radostní a na rozdíl od nás si nedělají takové vnitřní problémy, ze kterých jsme pak nemocní. Snažím se tak sloučit svůj duchovní přístup k životu s mojí manažerskou pozicí.

Cítíte, že se pořád duchovně rozvíjíte?
Víc než dříve. Mám pocit, že po čtyřicítce nastává u člověka takové vnitřní poměřování. Jestli žil dobře, jestli dosáhl toho, co chtěl.

Tomu se říká krize středního věku…
Začínáte se z toho vašeho kopce života dívat dolů a říkáte si, co s tím zbytkem.

Jste spokojený s tím, čeho jste dosáhl?
Profesně ano. Ve stavebnictví jsem dosáhl asi maxima a moc dál už to nejde. Bude mi pětapadesát a říkám si, jak život naplnit třeba za deset let. Možná by nebylo špatné vyrazit na delší dobu do Indie a tam dožít.

Smysl života jste tedy našel?
Vím zatím jenom něco. Třeba to, že štěstí nespočívá pouze v profesním úspěchu.

Pomáhá vám tento nadhled v byznysu, v tom každodenním stresu?
Rozhodně se neumím zklidnit na požádání, na lusknutí prstem. Ale později doma večer to už dokážu. Jóga mi v byznysu nejvíce pomáhá právě s očistou krátkodobé a dlouhodobé stresové zátěže. Některé dny nejsou jednoduché. Mluví na vás pět lidí najednou, kupí se problémy, v naší divizi Metrostavu máme na šest set zaměstnanců a kvůli tomu se neustále něco děje. Potřebujete od toho vypnout.

Syndrom vyhoření přišel?
Ztrátou vnitřního chtění si asi projde každý. Máte pocit, že už jste toho postavili opravdu hodně a chybí vám motivace. V té době jsem si říkal, že budu raději sadařem, včelařem. To už jsem ale překonal, to už mám dávno za sebou.

Proč jste nezkusil být tím sadařem?
Možná to bude znít paradoxně, ale moje práce ve stavebnictví mi dává hodně pro můj osobnostní rozvoj. Tím, jak je těžká, stresová. Nedává vám vydechnout. Požadavky zaměstnavatele jsou obrovské. Možná, že kdybych byl tím sadařem, měl na všechno spoustu času a klidu, zase skončím v té hospodě u piva.

Jestli si náhodou tu práci sadaře příliš neidealizujete. To je taky pěkná řehole.
Asi ano. Možná, že to někdy zkusím.

Co vás na vaší práci nejvíce motivuje? Postavený tunel, most?
Když vlezete pod zem do díry, do tunelu a vidíte obnaženou skálu, po které teče voda, pochopíte, že naše planeta je opravdu živým organismem. Jakmile odstřelíme kus skály a vyvezeme ji, tak jsme Matce zemi něco vzali. Jako jogín v takovou chvíli cítím, že život je energie, brána. A tou může být i ten tunel. Ale jako stavitel vnímám ten tunel jako potřebu společnosti a vím, že smyslem jógy není vlézt zpět na stromy. Smyslem je najít rovnováhu a rozvíjet se.

Když stojíte ve skále, přichází výčitky svědomí?
To ne. Prostě jsem stavitel a snažím se tu roli naplnit. Od počátku lidstva platí, že stavitelé společnost posunují někam dál. Co z toho bude? To opravdu nevím.

Po čem ještě toužíte?
Správně bych toužit neměl. Jóga říká, na nic se netěšte a nic si nepředstavujte. Ale rád bych tu svou duchovní cestu došel až do konce.

Abyste řečeno stavební terminologií uviděl to světlo na konci tunelu?
To je nejlepší vyjádření. Chtěl bych najít světlo na konci tunelu. Jak v profesním, tak osobním životě. To je má největší touha.

Autor: Petr Vavrouška

Autor je bývalý zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu, spolupracovník redakce Silnice železnice, dnes obchodní ředitel skupiny mmcité+.

Autor

• Vavrouška Petr