Polská výzva

• Foto

Dokážete si po letech vybavit váš pocit, reakci, když vám ve firmě oznámili, že se stěhujete do Polska?
Docela přesně. Reakce byla smíšená. Z hlediska profesního to byla rozhodně výzva. V té době totiž v Polsku krachovala celá řada stavebních firem, polské ředitelství silnic a dálnic mělo velmi špatné renomé, polský trh určitě nebyl přehledný a snadný.

A ten osobní pocit?
Věděl jsem, že na delší dobu opustím rodinu, že ji budu vídat méně. V té době jsem ještě netušil, že budu schopný lítat na víkend domů. Byl jsem v té době tatínkem čtyřletých dvojčat a nebylo to snadné rozhodnutí.

Nezvažoval jste, že vezmete rodinu do Varšavy s sebou?
Možná bych zbytek rodiny, tedy manželku, i přesvědčil, abychom se přestěhovali, ale neměl bych na ně čas. To je potřeba si přiznat. Každý stavař vám potvrdí, že nepracuje osm hodin denně, ale mnohem víc. A upřímně si myslím, že bych byl v mnohem větším stresu, když bych věděl, že mám v Polsku rodinu a nemůžu se jí věnovat. Takže varianta, že se stěhují se mnou, padla.

Takto jste se ale mohl rodině maximálně věnovat o víkendu při pobytu v Česku...
Přesně tak. Díky tomu to bylo intenzivnější. Naštěstí šlo takto skloubit práci i návraty domů. V pátek jsem ve Varšavě sedl do letadla, prožil víkend doma a pak se vrátil. Myslím, že to byl model výhodný pro všechny.

Ani jednou jste nezapochyboval, jestli vám ty roky bez rodiny stály za to? 
Všichni si postupně na tento střídavý systém zvykli a nemělo cenu to měnit. Měl jsem jasnou vizi dotáhnout stávající velkou zakázku ve Varšavě, vyhrát další a zajistit budoucnost pro naši pobočku v Polsku.

Co jste o našich sousedech věděl, když jste tam odcházel?
Velmi málo. Jediné místo, které jsem znal, byly Jakuszyce – populární středisko pro běžkaře. Rád jezdím na běžkách a toto je mimořádně kvalitně udržovaný areál. A to byly mé veškeré znalosti o Polsku. Nikdy jsem nebyl v žádném polském městě. Z historie jsem znal akorát Lecha Walesu, a proto jsem se začal postupně s našimi sousedy seznamovat.

Po stránce profesní nebo i z hlediska historie země?
Jen čistě kvůli projektu, který jsme vyhráli a který byl před námi. Na nic jiného nebyl čas. Pro Metrostav to byla tak strategická zakázka, že všechno ostatní šlo bokem. Musel jsem si poskládat celý svůj tým a věděl jsem, že ho budou tvořit převážně Poláci. Ale na rozhodujících pozicích jsem udržoval paritu Čech-Polák.

Proč?
Zastávám názor, že na vyšších úrovních řízení firmy musíte mít kmenové zaměstnance. A především prověřené, loajální, kterým můžete důvěřovat.

Snažil jste se získat maximum informací o tom, jak funguje polský stavební trh. Od koho jste čerpal, abyste měl opravdu objektivní analýzu?
Od slovenských kolegů z Doprastavu, kteří byli na polském trhu o tři roky déle a právě kvůli zakázkám v Polsku se dostali do problémů, do restrukturalizace. Jejich připomínky a rady byly k nezaplacení.

Byly pro vás ty začátky podobně perné, stresující?
První tři měsíce byly takovým malým očistcem. Bylo cítit, že polské ředitelství silnic a dálnic se nás chce zbavit, získat garance a předat kontrakt firmě, která skončila ve výběrovém řízení za námi.

Čím jste si to vysvětloval?
Byli jsme pro ně úplně cizí element. Neznali nás. Nedůvěřovali nám. Považovali nás za další českou firmičku, která nemá zkušenosti, znalosti a snaží se etablovat na polském trhu. A tento pocit jsem měl ze všech jednání. S inženýrem stavby i zástupci investora. To, že nás nechtějí, bylo opravdu očividné a jasné.

Jak jste je přesvědčil?
Když jsme splnili první milník odevzdáním kompletní realizační dokumentace v termínu. To je zaskočilo. Mysleli si, že to nestihneme a na tom si nás „vychutnají“. A pak jsem měl jasnou strategii. V rámci rekonstrukce obchvatu Varšavy jsme měli zbourat deset mostů v hlavním tahu, a tím výrazně zkomplikovat dopravu. Věděl jsem, že je musím co nejdříve odstranit. Toho se zaleknou a budou doufat, že to pak dostavíme. Veřejné mínění pro ně mělo obrovský význam. Další vyhrocený moment nastal ve chvíli, kdy nás nutili k převzetí staveniště. Bránil jsem se, protože to bylo právně nedotažené. Mám obraz té situace dodnes před s sebou.

Tak ho popište.
Byl konec července, venku pálilo slunce a ohřívalo místnost, kde naproti mně sedělo vedení ředitelství silnic a dálnic a všichni říkali: podepiš! To jednání trvalo už dvanáct hodin. Bylo to něco neskutečného. Kdo to nezažil, ten to nepochopí. Nakonec jsme se dohodli na kompromisu.

Paradoxně jste ale to nejhorší zažil už na začátku. To je přeci ideální start, ne?
Samozřejmě. Nejlepší je poznat svého „nepřítele“ hned na začátku. Horší by bylo, kdyby se na vás usmíval, plácal vás po ramenou a pak vám poštou přišla výpověď ze smlouvy. Ale na dnešní polské ředitelství silnic a dálnic si nemůžu stěžovat. Funguje úplně jinak a máme velmi korektní vztahy.

Co vás během těch vyhrocených jednáních překvapilo?
Musím upřímně přiznat, že vnímají a akceptují pádné argumenty. Nejsou to žádní demagogové. Považují za slabinu, když nejste schopen něco prosadit. A vaše slabá místa dokážou využít. Tak dlouho na ně útočí, než vás úplně zničí. Jsou to dobří obchodníci. A také platí, že co není psáno, to není dáno. Na dobré slovo se tam nehraje, podání ruky není závazné. Kdo přistoupí na ústní dohody, má pak velmi složité vyjednávací možnosti.

Pozitivní vztah k Čechům vám nepomáhal?
Částečně ano. Mají nás rádi a respektují nás. V tom máme oproti jiným národům asi výhodu. Například mě překvapilo, jak je dodnes pro ně trochu hanbou rok 1968 a to, že byli součástí vojsk států Varšavské smlouvy, které obsadily Československo.

Jakou jste měl vizi pro vaši polskou misi? Co jste chtěl pro Metrostav získat, kam to dotáhnout?
Především jsem chtěl dotáhnout do konce ten můj první kontrakt. Byla to i otázka prestiže. Polský trh je veliký, mnohem větší než ten český a v té době nebylo v Česku tak říkajíc do čeho kopnout. Hledali jsme proto nový trh a Polsko vypadalo nejlépe. Z dlouhodobého hlediska mělo a má potenciál. Navíc jsme si jazykově, mentálně blízcí.

Co vás ale přeci jen u polských zaměstnanců zaskočilo?
Zřejmě je to dané deformací trhu, ale zaskočila mě nízká míra loajality k firmě. Poláci se ve stavebnictví chovají tak trochu jako nájemní žoldáci. Pracují ve stylu: teď jsem na tomto kontraktu, zítra budu někde jinde. Počkám, kdo si mě a za kolik najme. My Češi se díváme na zaměstnání s dlouhodobější perspektivou, budujeme si s firmou vztah. Já sám jsem v Metrostavu 14 let. 

Co Poláky k takovému chování podle vás vede?
Je to prosté. Finanční motivace. Odchází tam, kde mají garanci práce na další tři roky. Nezůstanou ve firmě a nebudou čekat, jestli zase něco získá. Ale na druhou stranu to jsou velcí profíci. Když najdete ty správné lidi, nebudete litovat. Jistotu, že vám neutečou jinam, ale nemáte.

Máte dobrý pocit z toho, že jste díky vaší stavbě ovlivnili část Varšavy?
Určitě. Zanechali jsme po sobě dobrou práci. Dokonce i obyčejní lidé to vnímají. Jel jsem nedávno s taxikářem a říkal mi, jak je ojedinělé, když někdo skončí výstavbu v termínu, což se nám podařilo.

Oblíbil jste si Varšavu?
Mám ji rád. Nelíbí se mi, když ji někdo haní a tvrdí, že není zajímavá. Ať se přijede podívat a bude příjemně překvapený. Nedám na ni dopustit.

V čem jsou pro vás Poláci inspirativní?
Jsou to výborní obchodníci, od kterých se můžeme učit.

Co si mám představit pod označením výborný obchodník?
Řeknu to trochu hanlivě, ale dokáží uplést z … bič. Z minima vytěží maximum. Ale my máme oproti nim výhodu, že jsme invenční. To jim chybí.

Snažíte se tedy následovat polskou zkušenost a vytěžit z minima maximum….
Pořád se ale mám co učit…V každém případě mně práce v Polsku otevřela oči. My Češi si myslíme, že všechno děláme nejlépe a ono to tak není. Chybí nám sebekritika a nadhled. To jsem díky pobytu v zahraniční získal.

Často se setkáváte až s pohrdavým postojem Čechů vůči Polákům?
Teď už méně, ale setkávám. Snažím se to korigovat a vystupuji v roli obhájce Poláků. Stačí je pochopit a budete je mít rádi.

A co jsou mínusy vaší polské mise?
Jednoznačně čas, který jsem nemohl trávit s mými dětmi. To mi nikdo nevrátí a nevynahradí.

Takže litujete?
Absolutně ne. Byla to cenná životní, profesní zkušenost.

Stýská se vám po Polsku?
Dvakrát třikrát do měsíce tam jedu služebně. Takže jsem s Polskem v kontaktu.

Už jste si tam zaletěl malým letadlem, což je vaše vášeň?
To ne. To už je hodně daleko. Ale létání jsem propadl. Je to moje forma odreagování. Musíte se plně soustředit, jste v tu chvíli sám se sebou. Ale mrzí mě, že na to nemám více času. Za rok nalétám jen málo hodin.

Jméno vás k tomu ale předurčuje….
To v každém případě. Teď plánuji, že si půjčím letadlo a zaletím si na východ Slovenska, zkontrolovat z výšky naše tamní projekty.

Autor: Petr Vavrouška, p.vavrouska@mmcite.cz 

Autor je bývalý zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu, spolupracovník redakce Silnice železnice, dnes obchodní ředitel skupiny mmcité+.

Autor

• Vavrouška Petr