Jsem výjimka, dodnes snižuji věkový průměr koncernových manažerů

Pamatujete si, co jste dělal v roce 1989?
Studoval jsem na 2. ročníku Gymnázia Budějovická.

Jak jste vnímal listopadovou atmosféru?
Velmi intenzivně. Zastupoval jsem ve stávkovém výboru druhé ročníky gymnázia od nějakého 22. nebo 23. listopadu.

Jaká byla vaše role? Aktivizoval jste studenty?
Ne. Propouštěl jsem paní ředitelku…

V šestnácti letech?
Taková byla doba.

Podepisoval jste její propuštění?
To ne, ale paní ředitelka nám nechtěla povolit stávkovat, tak jsme se sebrali – zástupci druhých, třetích a čtvrtých ročníků – a šli jsme ji propustit.

Kde jste byl 17. listopadu?
Šli jsme z Gorkého náměstí – dnešní Senovážné – k tetě, které jsme pomáhali tapetovat byt. A už tehdy jsme šli kolem připravených transportérů, jež pak režim poslal proti demonstrantům. Byl to emotivně silný zážitek.

Jak jste vnímal 80. léta?
Já jsem typický produkt Husákových dětí. Když přišla revoluce, tak nám bylo patnáct šestnáct. Hráli jsme aktivně basket, jezdili jsme na pionýrské tábory, jezdili jsme lyžovat na hory. Z tohoto pohledu jsem si zachoval jen pozitivní dětské vzpomínky. Možná by bylo lepší se zeptat mých rodičů nebo starší generace, jak osmdesátky hodnotili.

Když jste hrál basket, tak vaším hrdinou byl Kamil Brabenec a jeho generace?
Přesně. Kamil Brabenec, Jaroslav Skála a celý slavný tým z pětaosmdesátého. My jsme pak hráli třeba proti Jiřímu Zídkovi mladšímu. V osmnácti jsem ale s basketem skončil, protože jsem pochopil, že mě jednak neuživí, a hlavně kolem bylo daleko více hbitějších a šikovnějších spoluhráčů.

Kam jste to v basketu dotáhl?
Jako mladší dorostenci jsme jeli na mistrovství republiky. Ale kolikátí jsme skončili, to si opravdu nepamatuji.

Dneska ještě basket hrajete?
Už jsem se k němu nevrátil. Přednost dostalo studium a rozjezd a kariéra. Teď se věnuji běhání a lyžím.

Po revoluci se vyrojili lidé s fialovými saky a se sny jak zbohatnout, jaké jste měl ambice vy?
Ze začátku jsem hlavně lavíroval, co budu vlastně studovat. Jestli mám jít na stavařinu, práva nebo ekonomii.

A to vás nechali doma lavírovat?
Samozřejmě. Oba dva rodiče jsou stavaři, ale nechali mi volnost. Navíc dědeček byl nedostudovaný právník, takže mě lákalo i právo. A vzhledem k tomu, že v roce 1992 byli populární ekonomičtí reformátoři jako Klaus, Kočárník nebo Dlouhý, přemýšlel jsem i o ekonomii. Nakonec jsem se dostal na všechny tři vysoké školy.

Proč zvítězila stavařina?
Pamatuji si, že jsem jel do Francie na brigádu do banky Crédit Agricole, která se mimochodem později zajímala o privatizaci Komerční banky, a tam jsem pochopil, že v bance a ekonomii dělat nechci, protože bych byl celý den zavřený v kanceláři. Právo se mi zdálo takové divné, a tak jsem šel na stavařinu.

A co jste tam dělal za brigádu?
Klasické pomocné práce v bance. Klepal jsem do počítače, zakládal paměťové diskety v IT oddělení do nějakého systému a bral za to docela slušné peníze. Navíc jsem se trochu naučil francouzsky.

Máte talent na jazyky?
Ne, vůbec. Učím se je opravdu těžko.

Jak jste pak mohl studovat ve Francii?
To je úplně jednoduché: Když vám na gymnáziu dají ve 2. ročníku 24letou vystudovanou paní učitelku francouzštiny, metr sedmdesát dlouhé černé vlasy, tak se naučíte francouzsky velmi rychle a dobrovolně. A pak můj dědeček pobýval ve Francii za první republiky, takže byla trošku motivace se k francouzštině vrátit. Ale ta francouzština je vlastně omyl. Když jsem v roce 1988 nastoupil na Gymnázium Budějovická, tak muselo otevřít sportovní třídu, která kazila průměr celému gymnáziu. A k ruštině jsme si museli vybrat další jazyk. Němčina a angličtina už byly obsazené a mohli jsme si vybrat mezi španělštinou a francouzštinou. Podíval jsem se na mapu Evropy a s nadějí, že se jednou otevřou hranice, jsem si dal francouzštinu. Řeknete si, že do Paříže možná někdy dojedu, protože je blíž než Madrid.

Proč jste šel studovat stavařinu do Francie?
Přiznám se, že v době mého studia procházelo české vysoké školství divokou dobou. Profesoři začali zakládat firmy, odcházeli z vysokých škol a zdálo se mi, že se vzdělání nevěnuje seriózní pozornost. Už tehdy jsme rozjížděli nějaké podnikání a přišlo mi divné, když jsem nesl profesorovi index a on mi dával fakturu, protože pro mě pracoval. Takže jsem si usmyslel, že bych měl jít ven. Cítil jsem, že vzdělání je nějaký základ a možná jsem kvůli tomu prošvihl i dobu divoké privatizace 90. let. A vzhledem k tomu, že angličtinu jsem se učil každý rok od začátku a francouzštinu jakžtakž zvládal, tak jsem se rozhodl pro Francii, kde je navíc stavařina na velmi dobré úrovni.

Je zásadní rozdíl mezi českým a francouzským školstvím?
Je úplně jiné. Zaprvé jde o elitní školy, takže vám na začátku přednášky zdůrazní, že jste nejlepší. Škola začíná v pondělí v osm a končí v pátek v šest večer. Zároveň je systém postavený na písemných zkouškách, nikoliv na ústních. Mezi studenty je velká konkurence, protože i když splníte kritéria pro vstup do dalšího ročníku, stejně tři nejhorší studenti nepostupují dál.

Jak je to s učivem?
Větší důraz se klade na všeobecné předměty, nikoliv na specializace, což je otázka, jestli je dobře či ne? Ale zároveň je studium výrazně propojenější s praxí. V podstatě sedm měsíců jste ve škole a pět měsíců na praxích – pokud jste ochotný obětovat prázdniny. Když pak vylezete ze školy, víte, co je základní pracovní návyk. A hlavně je vysoká škola ve Francii o myšlení, nikoliv biflování. Což byl pro mě obrovský šok. V testech hodnotí postup řešení problému a nezáleží na tom, jestli ho opravdu vyřešíte. Klíčem je myslet.

Jak moc záleží, kterou školu vystudujete?
Je to naprosto klíčové pro vaši kariéru, protože podle typu školy získáváte i odpovídající práci a mzdu. Na školu Francouzi hodně dají. I díky tomu, že místní učitelé jsou velmi dobře zaplacení, a i když třeba mají svůj byznys, učení je pro ně vždy prioritou číslo jedna. Navíc ve Francii neexistuje, že byste nechodil na přednášky a naučil se vše ze skript. Jednoduše proto, že žádná neexistují. Vše si musíte zaznamenat na přednáškách.

Přednášejí na školách majitelé a klíčoví manažeři velkých firem?
Přednášejí, ale jde spíše o zajímavé zpestření roku než o nějaké systematické předávání zkušeností.

Kdy jste se z Francie vrátil?
Na přelomu roku 1998 a 1999, protože jsem po studiu ještě chvíli zůstal na stavbách a teprve potom jsem se vrátil.

Jak vás tu vítali? Čekali s otevřenou náručí na pana Borovku s francouzským vzděláním?
Musel jsem se v rámci stipendijního kontraktu vrátit zpět. Měl jsem to nastavené tak, že dostanu stipendium, ale musím zpět minimálně na tři roky, jinak bych dostal pokutu.

Zůstal byste déle, pokud by vám pokuta nehrozila?
Jednoznačně. Byl jsem mladý, bez závazků a samozřejmě jsem ve Francii v porovnání s Českem daleko více vydělával. A vlastně ani tady lidé moc nechápali, proč jsem se vrátil.

Měl jste pak motivaci pracovat doma za daleko horších podmínek?
Naštěstí ano, protože jsem se trochu omylem dostal k docela zajímavé stavbě. Řídil jsem výstavbu okruhu kolem Prahy mezi Ikeou na Zličíně a letištěm. Jeden úsek stavěla konkurence a jeden jsme stavěli my. A tam bylo v podstatě vše, co si stavař může přát – městské stavby, složité křižovatky, velký most, zemařina. A nějak mě to chytlo.

Kolik vám bylo?
Sedmadvacet? Tak nějak.

Jak vás brali zkušení stavaři?
Když se na to podívám z dnešního pohledu, tak bych takovou stavbu sedmadvacetiletému člověku rozhodně nesvěřil. Tenkrát jsem si samozřejmě myslel, že jsem mistr světa, ale dobře to dopadlo.

Do čela Eurovie jste se dostal už za šest let, jak se vám podařil tak rychlý postup?
Abychom si rozuměli, v podstatě všechna letní období od práce v bance jsem strávil na stavbách. Nejdříve jako dělník, pak jako mistr, asistent stavbyvedoucího a na dalších pozicích. Když to sečtu, měl jsem určitě dva roky praxe hned, jak jsem vyšel z vysoké školy. No a pak si mě asi vyhlédl akcionář. Samozřejmě nás neposílali na studia do Francie, aby s námi dále kariérně nepočítali. Není tajemstvím, že můj tatínek ve firmě 40 let dělal a já jsem ji tak znal skrz naskrz. Pak jsem rotoval po republice a sbíral zkušenosti – Praha, Karlovy Vary, Jihlava, Zlín a pak opět zpět do Prahy. A je pravda, že si mě Francouzi – řečeno bývalou terminologií – zařadili do tzv. kádrových rezerv. Doba se sešla s dobou, mému předchůdci vypršel kontrakt, dosáhl důchodového věku a hledal se nástupce. Dva roky předtím, než měl odejít, jsme se dohodli – já, on a akcionář – že to zkusíme.

Mají obecně francouzští akcionáři důvěru v takhle mladé lidi?
Absolutně ne, byl jsem určitě výjimka a dodneška snižuji veškeré věkové průměry klíčových manažerů celého koncernu.

Proč jste zkoušel různé dělnické profese?
Především jsem se chtěl naučit řemeslo a v roce 1994, kdy jsem do Francie odjel, byla v česku průměrná měsíční mzda kolem šesti tisíc korun. Já si za měsíc vydělal 31 tisíc při kurzu 5,35 korun za frank. To si dodnes pamatuji. Nebylo co řešit, spojil jsem příjemné s užitečným.

Pamatujete si ještě dnes pohled dělníka na stavbu? Pomáhá vám to?
Moc, všem to doporučuji. Dělník má úplně jinou motivaci. My si v kanceláři můžeme vymyslet cokoliv, ale on chce především slušné pracovní podmínky, a aby naplnil základní životní potřeby. To musí mít každý slavný manažer na paměti.

Chtěl jste vždycky vést lidi?
Ano. Už od pionýrských táborů.

Co musí umět vrcholný manažer? Je klíčem k úspěchu přinést velký obchod, zvládat stres nebo být dobrým psychologem a vyjednavačem?
Ono se to s dobou mění. Kdybyste se mě zeptal v roce 2007, řekl bych dobře obchodovat. Dneska hlavně naslouchat a posouvat lidi s určitou mírou volnosti. A pak v jednu chvíli musíte rozhodnout, protože na vaše rozhodnutí se čeká a nikdo jiný ho za vás neudělá.

Takže na vrcholu pyramidy jste úplně sám?
Ano. Nikdo vám nepomůže. Akcionář ani zaměstnanci vám v samotném rozhodování nepomohou. Všichni vám umějí poradit, jak to udělat, ale nakonec je rozhodnutí jen na vás.

Jste spíše diplomat nebo generál?
Diplomat určitě ne. Ale to víte, že se mi hrany s věkem obrousily. Spíš bych řekl, že když vidím cestu do cíle, jdu co nejpříměji.

Jak často můžou zaměstnanci potkat Martina Borovku na stavbě?
Čím dál tím méně a to je špatně. Ale když to jde, pak jedu. Osobně tomu říkám lázně, protože pro mě je to neskutečný relax.

V čem se změnila náplň, že už není tolik času na výjezdy?
Neporovnatelně více se reportuje akcionáři a přibyla administrativa.

Prý na stavby jezdíte anonymně, nebyli občas lidé překvapení?
Ale jasně že byli, to je na výjezdech nejlepší. A ještě krásnější je jít v montérkách, to mě ani nepoznají. K tomu se váže docela dobrý příběh. Naší centrále na Národní třídě v Praze se řadu let říkalo Dunaj, a když jsem šel v montérkách na jednu z našich staveb, chlap se mě zeptal: „Kde děláš?“ „Na Dunaji.“ „Co to je za blbou stavbu…“. Jo na stavbě se cítím fakt dobře.

Dunaj na konci roku opouštíte, nebude vám sídlo v centru Prahy chybět?
Některým lidem ano, mně rozhodně ne. Na nás už je palác moc velký a peníze, které jsme za něj utržili, dám raději do rozvoje byznysu. 

Škoda, pater noster už je snad jenom tady a na Ministerstvu dopravy…
A ještě na Úřadu městské části pro Prahu 1 a na centrále Siemensu v Berlíně.

Jaké jsou vztahy mezi vrcholnými manažery českých stavebních firem?
Řekl bych, že komunikujeme spíše profesionálně. Tedy o věcech, které spojují celý sektor – tedy zaměstnanost, legislativa a tak.

Jaká konkurence váš štve?
V principu neférová. My se snažíme léta investovat do lidí a vybavení v Česku a na Slovensku. Dokáže mě pořádně namíchnout, když zakázku vyhraje firma, která nedělá ani jedno a jen přeprodává zakázky. My vytváříme stavební know-how, které stojí nemalé peníze, a je koneckonců výhodné i pro stát, že má stabilní stavební sektor. A má se na koho obrátit třeba s reklamacemi. Z prázdných schránek nedostane nic. Není možné, aby v Česku vyhrávala zakázky firma, které nechala na Slovensku dluh 300 milionů euro. Co asi zanechá v Česku?

Máte pocit, že vám stát naslouchá?
Stát je populista a to říkám se vší vážností. Zajímá ho jen nejnižší cena. A stavebnictví má bohužel špatnou image, protože každý někdy stál v zácpě, čímž lidi logicky štveme. A každý má negativní zkušenost se stavařem, který něco namontoval pozdě nebo špatně. Je snadné a vděčné si do nás kopnout. Málokdo už vidí tu hromadu poctivé práce, která za stavařinou je.

Za kým jdete, pokud chcete řešit na legislativu?
Že by existovala jedna hlava, kam jít? To by byl sen! Dneska jsme pod několika ministerstvy a výsledkem je, že nikoho nezajímáme. Doprava přehazuje horký brambor na MMR, to na životní prostředí a MŽP zase na MPO. Prosadit nějaký smysluplný zákon? Skoro nadlidský úkol. Navíc za kým chcete jít, když se za 11 let mého působení v čele Eurovie vystřídalo snad devět ministrů dopravy a jedenáct ředitelů ŘSD? Za těch pár měsíců se nestačili ani seznámit s agendou, natož aby měli nějakou vizi a prosazovali dlouhodobé záměry.

Jak se staví ve Francii?
Ve Francii se více soutěží na design. Cena má hodnotu kolem 50 – 60 % a zbytek jsou ostatní kritéria. Třeba 10 % tvoří závazek lokální zaměstnanosti, aby to pomohlo podpořit menší místní firmy. Což je podle mě výborný přístup. Ale to chce výrazně vyšší odvahu zadavatele, který musí vědět, co chce.

Jaké bylo nejtěžší období ve firmě, které jste zažil?
Nabízí se ekonomická krize v roce 2009, ale my jsme krizi přestáli bez problému, protože jsme těšně před ní podepsali obrovský projekt se slovenskou vládou na 52 km rychlostní komunikace R1. Takže jsme vstupovali do krize se slušným zásobníkem práce.

A pro vás osobně?
Určitě Vít Bárta. To bylo nejtěžší období, protože Bárta byl absolutně iracionální člověk.

Co se musí stát, abyste šel do bitvy proti politikům, kteří výrazně ovlivňují vaše živobytí?
Nemám rád lidi, kteří používají metody za hranou slušné společnosti. Možná jsou přijatelné na Dálném východě, ale rozhodně nejsou přijatelné v zemi, ve které jsem se narodil.

Bojíte se vyhoření?
Ano.

Co proti tomu děláte?
Před pár lety jsem zhubnul a nastavil si ochranný režim. Takže víkend je dneska opravdu víkend a ani akcionáři neberu telefonu od pátečního večera. A pak se snažím sportovat.

Už jste si nějakou vnitřní krizi zažil?
Nevím, jestli bych to nazval krizí, ale byl jsem určitě nervóznější, podrážděný, ztrácel jsem koncentraci a nespal jsem. Proto se snažím najít lepší balanc mezi prací a volným časem. Eurovia je dneska ve čtvrté desítce největších českých firem a když se občas bavím s manažery ostatních firem, mají úplně stejné problémy. Jen se to bojí přiznat veřejně.

Michal Jurka ze Skansky má mentálního kouče, kterým je respektovaný ex-manažer Microsoftu Jan Mühlfeit. Nezvažoval jste něco podobného?
Ani ne. Nebo rozhodně ne strukturovaně. Mám okruh několika známých, s kterými se občas někde zavřu a probírám s nimi aktuální problémy. Ale cílené ani pravidelné to není. Spíše se potkávám se starými praktiky.

Kam se bude posouvat stavařina v budoucnosti?
Někdo bude muset umět pořád stavět, ale bude čím dál méně lidí na ruční práci. Budeme tak muset jít metodou systematizace a prefabrikace, když bych to zjednodušil. Dám příklad, dneska potřebujete k osazení trubky topenáře, v budoucnu to třeba bude jednoduchý prefabrikát, který někdo namontuje. A samozřejmě se budou posouvat technologie jako je GPS, ale to je zároveň dost ošidné, protože můžou vypadnout. Navíc ne vždy jsou spolehlivější než lidské oko.

Je vám 43 let, máte ambici strávit v Eurovii celý život?
Zatím tu ambici mám. Ale nevím, jakou představu má vlastník. Pro mě je vždycky důležité, aby se proťaly zájmy vlastníka, zájmy zaměstnanců a mé osobní zájmy a ambice.

Autor

• Svoboda Petr (pes)