Nejistá budoucnost naší dopravní infrastruktury

• Foto

Pokud někdo tvrdí, že naše společnost nemá dostatek zdrojů na to, abychom mohli investovat do rozvoje dopravní infrastruktury, pak se podle mého názoru zásadně mýlí. Společnost má dostatek zdrojů a ukazuje to na každém kroku, kde dostane důvěru soukromý sektor. Pokud někdo tvrdí, že není možné v současné době utrácet, protože by to zadlužilo naše budoucí generace, pak já tvrdím pravý opak – právě absencí naší investiční činnosti zadlužujeme budoucí generace víc, než si myslíme a můžeme dovolit.

Pokud někdo tvrdí, že jsou potřebné úspory, pak já tvrdím, že nepochopil podstatu investic, které nejsou sice o plýtvání, ale v žádném případě nejsou o úsporách. Jsou o výnosech. Výnosy musí být větší, než jsou náklady, a toho lze v rámci rozvoje dopravní infrastruktury dosáhnout velmi lehko. Osobně tvrdím, že není ztrátových dopravních investic, jsou jen méně či více výnosné investice (berte prosím tuto formulaci s určitou nadsázkou). Pokud bych měl následovat filosofii úspor, pak bych doporučoval nedělat opravdu nic, protože to je vždy nejlevnější ze všech variant. O tom mne přesvědčil jeden kotelník na vojně, když odmítl nalakovat okap se slovy, že ušetřil materiál. Ale nikdy z takového přístupu nezbohatneme. Abych zbohatl, musím investovat. A pokud investuji, musím utrácet, nemusím zrovna vyhazovat, ale utrácet musím.

Abych investoval, musím mít k tomu zdroje. Už od dob prvobytně pospolné společnosti bylo zřejmé, že nemůžeme vycházet jen z vlastních zdrojů. Musím počítat s vnějšími zdroji, v rámci dnešní civilizace jim říkáme půjčky. Půjčka je v investiční praxi náklad, který se započítá do nákladové stránky bilance, a pokud je tato souhrnná bilance pozitivní, pak má smysl. Ne-li, pak smysl nemá. V oblasti rozvoje dopravní infrastruktury se o návratnost investic nijak nebojím. Jejich přínos je vždy vyšší než průměr.

Stávající politika bezhlavého krácení veřejných rozpočtů je proto pro mne naprosto nepochopitelná a stoprocentně věřím, že nemá nic společného s chováním skutečného hospodáře. Ostatně všechny firmy zaměřené výhradně na krácení svých nákladů dříve nebo později zbankrotovaly. Mluvíme-li o stejné politice státu, pak bych byl nerad svědkem bankrotu toho našeho, ale asi nebudu – odnesou to naše děti.

Politika přiškrcení nákladové stránky rozpočtu má smysl jen tehdy, pokud se snažím o jeho restrukturalizaci ve směru jeho navyšování. Krátím tam, kde pouze spotřebovávám, nebo kde je výnos z investic nízký, a navyšuji tam, kde je výnos vysoký. Pokud přijde někdo s takovouto filosofií, pak má víc než mou podporu. Ano – šetřit se musí proto, aby se mohlo smysluplněji zdroje vynakládat.

A tak ve své naivitě čekám, kdy ten náš správce státní pokladny přijde s novými investičními podněty, které nás ohromí, a my tak dostaneme vysvětlení toho, proč jsme si museli utáhnout opasky. Pochopitelně, že on je musí vidět jen a jen ve finančním vyjádření, ale od toho jsou tu oborová ministerstva, která těmto podnětům dají odbornou náplň. Takže čekám, kdy přijde ministerstvo financí například s novou strategií veřejných investic (bezpochyby založené na investicích do vzdělání, vědy a výzkumu a infrastruktury, včetně té dopravní), kdy přijde s novou metodikou výpočtu účelnosti programů veřejných investic, novou procedurou vyhodnocování účelnosti veřejných projektů, novými modely realizace veřejných investic, novými modely nákladového managementu veřejných investic, novými modely zapojení soukromého sektoru do veřejných investic a podobně. Zřejmě mám špatný telefon, protože mi v této věci nikdo nevolá, a také špatnou televizi, protože nic o těchto iniciativách neslyším. A nebo mám dobrý telefon a dobrou televizi, ale pak je to ještě horší, protože to potvrzuje fakt, že se nic neděje.

Jenže ono se něco děje, děje se to na druhé straně, a sice u výše zmíněné komunity odborníků v dopravě. Inženýři přicházejí o práci, stavební firmy o zakázky, noví absolventi škol nenacházejí uplatnění a všichni namísto toho, aby trpěli stresem, že to, co vymyslí, navrhnou nebo postaví, nebude dobré nebo nejlepší, trpí stresem z toho, že přijdou o práci a žádnou novou si v tomto oboru nenajdou.

K něčemu podobnému došlo na východ od našich hranic. Když mluvím s taxikáři ve významných ruských městech o problémech dopravní infrastruktury těchto měst, udivuje mne rozsah jejich znalostí a hloubka jejich úvah. Pak se dozvídám, že ve své době pracovali jako inženýři v projekčních ústavech nebo ve stavebních firmách. V dobách investičního půstu byli vyhozeni a v době opětného návratu investiční aktivity pro ně již nebylo cesty zpátky. Nastoupili mladí inženýři, ale ti dnes, přes veškerou svou snahu, ještě nemají dostatek zkušeností, aby na úlohy, které před nimi stojí, stačili.

A tak nespím, když si uvědomím, že něco podobného možná čeká nás. Dnes s nadšením spolupracuji se skutečnými odborníky v oboru, ale současně slyším, jak se bojí o svou existenci. Moje noční můra spočívá v tom, že možná za pár let budu tyto odborníky potkávat za volanty pražských taxíků. A současně přitom vidím, jak je ta naše zem hladová po investicích a jaký přínos pro nás všechny by takové investice měly. Prostě takovou nezodpovědnost nechápu.

Je mi jasné, že investiční praxe je o profesionálním řízení finančních toků a rozpočtů. Tuto stránku nijak neopomíjím, naopak, vím, jak by náš život zlepšilo, pokud bychom uměli s našimi zdroji zacházet s rozvahou a také s určitým fištrónem. To však ale naše současná restriktivní politika nepředstavuje. Ta nic neříká o kontrole čerpání rozpočtů, o novém hodnocení účelnosti těch či oněch nákladů, o efektivitě nákupů, účinnosti výběrových řízení. Ta mluví pouze o tom, že peníze nejsou a nebudou. Tedy ony jsou a budou, ale nikoliv na  rozvoj dopravní infrastruktury.

Se vší rozhodností prohlašuji, že je taková politika škodlivá. Nepřinese žádné strukturální změny, o kterých by se nám mohlo zdát (snad kromě velkého množství bankrotů), nepřinese žádný užitek, pouze rozsáhlé škody, které zaplatí naše děti.

A abych stále nekritizoval, předložím vám také řešení.

Jednak spočívá právě v té restrukturalizační aktivitě nových metodik a postupů, protože je zřejmé, že novou investiční aktivitu musíme osadit do mnohem racionálnějšího a lépe hospodařícího prostředí.

Pak samozřejmě musíme mít připraven nový program, který zřejmě nebude o tom, jaké jsou nové projekty, protože ty jsou jasné po mnoho let, ale o tom, které budou dříve, a které později. A zde musíme zvolit nový postup hodnocení – jednoznačně a jen podle výsledného ekonomického efektu pro naši společnost. Jediné kritérium – žádné multi-kriteriální analýzy a jiné triky, jak se objektivnímu hodnocení vyhnout.

A za třetí, maximálně spolupracovat se soukromým sektorem. Tak jak jsme chápali PPP až dosud, pochopitelně přinášely PPP modely pro veřejný rozpočet velká rizika. Pokud na soukromý sektor přeneseme i riziko účelnosti projektu (záměrně se vyhýbám zaběhnutému pojmu rizika poptávky), uvidíte všichni, kolik projektů leží zcela zbytečně ladem, kolik z nich tady už dávno mohlo být – ku prospěchu nás všech. Když dáme důvěru soukromému sektoru, pak se tu ty projekty znovu a se vší logickou dynamikou objeví a my všichni budeme mít dobrou existenční jistotu.

Na závěr chci ještě říci, že tato zkušenost není abstraktní, opírá se o zkušenosti investiční praxe v jiných zemích. Těmito příklady jsem vás unavoval v jiných periodikách a nehodlám se k nim vracet. Pojďme sami s čistou hlavou nacházet nové investiční impulsy a nenechávejme zabedněné správce pokladny tropit škody, které škodí nám všem. Třeba takovou iniciativou dosáhneme, že ty taxíky v bouřlivé době investičního rozvoje budou řídit oni. My se přeci na stavbu nějak dostat musíme a je už potřebovat při správě naší pokladny nebudeme. Tam si najdeme takové, kteří budou myslet na výnosy a ne na náklady.

Unsecure Future of Our Transport Infrastructure
Author of the article deals with the problems of Czech transport infrastructure.

Autor

• Ing. Bronec Oldřich CSc.